Jak překonat strach z publikování?
Tak, že něco publikujete.
Jsem Pavel Králíček a píšu tento blog.
Jsem vášnivý bloger, čtenář, pisatel, občasný kuchař a Apple blázen se zájmem o podnikání a osobní rozvoj.
Frajeři odebírají mé RSS.
Tak, že něco publikujete.
Nevyřešené záležitosti jsou věc, se kterou mám docela problém. Mám pro vás názorný příklad a zároveň i příběh, který vám krásně dokáže, jak dobře na tom ještě jste:
Kdysi dávno mě bolely záda z toho, že jsem seděl špatně u počítače. Ale ne “špatně” typu, že jsem měl monitor moc nízko. Nohy jsem měl “šejdrem nahoře”, klávesnici na klíně nebo takovém tom vysouvacím šuplíku a “jel jsem”.
Dostal jsem se s tím i na rehabilitaci, kde mi paní rehabilitující provedla jakous takous masáž zad, která dost pomohla a nakázala sedět inteligentně. Zázrakem jsem ji uposlechl.
Uplynul nějaký čas a já jsem si kýchnul. No big deal, že jo. Jenže já si u toho hýbnul se zádama. Vydrželo mi to asi tejden, přičemž mě záda bolely hodně intenzivně i při běžných činnostech. Na rehabilitaci jsem se tentokrát dostal až po nějaké době, kdy už jsem byl zase v pořádku, nicméně mi bylo diagnostikováno mírné vybočení páteře. Znovu, no big deal.
Jako lék jsem měl jít 7x na rehabilitaci, že mi sestra zavolá. Taky zavolala, já si termíny během telefonátu psal na papír, přičemž ještě zvonila návštěva, které jsem šel otevřít, takže jsem zase nestíhal poslouchat telefon (a né, nemohl jsem říct, jestli nemůže moment počkat), takže jsem si nebyl úplně jist v kramflecích, kdy a kde mám být.
Navíc jsem ještě první schůzku musel zrušit, protože jsme jeli na dovolenou. Takže jsem minulý čtvrtek na onu rehabilitaci nakráčel, přičemž ta “moje” sestra už tam nebyla. Tak jsem tam ještě půl hodiny vyčkal s tím, že zavolám zítra (v pátek), protože už tam byl jen rehabilitační bratr, který měl tuze naspěch a objednávky nepřijímal.
V pátek jsem nezavolal.
Přes víkend nepracují.
V pondělí jsem nezavolal.
V úterý jsem nezavolal.
Ve středu zavolali oni mně.
Napoprvé jsem to ještě nezvednul, maje provinilý pocit, ale po deseti minutách jsem se odvážil zavolat zpět s očekáváním nejhoršího.
Telefonát jsem vyřídil asi za dvě minuty. Paní byla příjemná. No big deal.
V mých představách ale z toho bylo něco nepřekonatelného. Za tu dobu, co jsem ten telefonát odkládal se z něho vyklubal ohromný strašák, který stále číhal někde vzadu v mé hlavě. A minimálně částečně mě paralyzoval.
Něco podobného mám s blogováním.
Před pár články (článek = blogerská jednotka času, značně rozdílná, není přesně definovaná) jsem ohlásil něco v tom smyslu, že všechno kolektivizuju, budu už psát jenom sem a všichni už budeme jenom běhat po zeleňoučké louce a radovat se.
To jsem si jenom myslel.
Realita je ale taková, že jsem si založil další nový blog - jaksivede.pavelkralicek.cz, Životaměnič jsem nezavřel, naopak znovu začal uvažovat, že na něj začnu psát atd.
Stala se z toho další nevyřešená záležitost.
Myslete si o mně, že jsem blázen, který se nedokáže rozhodnout, třeba stokrát. Možná budete mít pravdu, je mi to jedno. Prostě to tak je.
V důsledku této nevyřešené záležitosti jsem byl znovu paralyzován, co se psaní týče. Ne tak úplně psaní, pár článků rozepsaných mám, ale publikování.
Hodí se to na tenhle blog? Bude to ty lidi zajímat? Nebudou si zase stěžovat, co to píšu za bláboly, že je to vůbec nezajímá?
Tyty negativní myšlenky mě zcela pohltily, takže jsem nebyl schopný akce. To se snad změní, i když jsem to říkal už minule.
Teď už by to ale vážně mělo být naposledy. Slibuju. A co slíbím, to fakt že dodržím.
Zavřu jaksivede.pavelkralicek.cz, protože ten blog nepřinášel nikomu nic. Každý den psát o osvojování návyků stojí za prd, takže jsem začal psát o tom, co jsem daný den dělal. To je ale jen taková okleštěná veřejná verze deníku, která ztrácí smysl, kvůli tomu, že jsem se v zápisech musel kontrolovat a tak vůbec. Prozatím se tedy obejdu bez toho, nebo to převedu do jiné formy.
Prozatím zavřu Životaměnič. Bude to sice jen takový formální akt, vzhledem k tomu, že už tam hodně dlouho žádný článek nepřibyl, ale zřejmě jej potřebuju, abych jej mohl dostat z mého podvědomí. Potenciální životměnící články budu směřovat na MítVšeHotovo případně na ještě jeden web, který je zatím v přípravě, kde budu ale jen externí psavec.
Sem budou přibývat rozmanitější články - krátké, dlouhé, odkazy na jiné články, reblogy atd.
A nebo třeba ne, to se uvidí.
Reakce:
Negativity is the only subject matter I’ve ever regretted publishing. And, as a corollary, I’ve rarely not regretted negativity that I’ve published.
It has taken me a long time to realize this, and it will take even longer to migrate away from it completely. (It’s also a problem for me in real life.) But I’ve started, and I’m making a conscious effort to withhold negative content and make amends for what I’ve said in the past.
Jeden ze starších článků Marco Armenta o negativitě. Stejně jako on, také dodnes lituji všeho negativního, co jsem kdy na intenetu provedl. Jak jsem kdysi dávno osočoval Evču Mudrákovou, účastnil se některých výměn názorů, nebo přehnaně reagoval na kritiku.
Snad už se to nestane.
“Normálně” je slovo, které zřejmě v naší společnosti nabírá na oblibě. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby “normální” neznamenalo často “dobrý”.
Společnost totiž potřebuje “normální” lidi, kteří se dovedou podvolit a nedělají problémy. Potřebuje lidi, kteří dokáží stát v řadě jeden za druhým a nikde nevyčuhují.
Mně ale vždycky přišlo nepochopitelné, jak někdo může chtít být normální? Mimochodem, možná to znáte z různých dívčích inzerátů spíše ještě z Líbimseti: “Jsem úplně normální holčina…”. Nevím jak vy, ale já bych rozhodně s “úplně normální holčinou” nikdy nic mít nechtěl.
Úplně normální totiž znamená průměrný. Průměrně pěkný, průměrně inteligentní (IQ 100, pro mě na rozhovor dost nevyhovující) a průměrně schopný. To rozhodně nejsou kvality, které bych v druhých vyhledával.
Radši se bavím s chytrými lidmi, lidmi, kteří jsou v něčem zvláštní. A nemusí to znamenat, že chodí oblečeni v odpadkových pytlích.
Vezmu si příklady z mých spolužáků. Každý z nich je nějak zvláštní, něčím vyniká. Někdo:
Téměř u každého bych mohl něco nalézt. U někoho takovou věc tak úplně nenacházím, ale to spíš proto, že dotyčného plně neznám.
Pointa je v tom, že nikdo z mých spolužáků není průměrný. Každý něčím vybočuje. Docela bych se divil, kdyby někdo ve skutečnosti průměrného člověka nalezl. Podle mě nikdo takový neexistuje.
Klíčové je podle mě ale tyto odlišnosti oceňovat a né se z lidí snažit dělat průměr.
Vidím to sám na sobě. Normální přece není:
Pro většinu lidí je výrok “Ty seš ale divnej!” urážka.
Pro mě je to největší kompliment.
Komentáře se zdají být nedílnou součástí každého blogu. Vždyť o to přeci jde, ne? Získat co nejvíce komentářů, ideálně pochvalných či souhlasících.
Už si to nemyslím.
Každý zastánce blogů vámm řekne, že blogy jsou na rozdíl od všeho jiného “dvoustranné médium”. Že obsah blogů tvoří z poloviny i komentáře a jde právě o onu interakci mezi blogerem a komentátory.
Leda tak v nějakém ideálním vesmíru.
Pravda je taková, že komentáře většinou nestojí za nic. Tečka.
To neznamená, že neexistují komentáře kvalitní, často hodnotnější než samotný článek. To ne. Jen jich je zatraceně málo.
Nevýhodou komentářů je fakt, že je strašně jednoduché jeden napsat. Nemusíte třeba ani mít vlastní názor, žádné argumenty, nic. Jen dočtete článek a něco “kydnete” do komentářů. Pokud jste dost rychlí, přečte si vaše “něco” i spousta lidí, co si přečetla onen článek.
Můžete tak jednoduše blogera pomluvit, nesouhlasit s ním bez jakýchkoli prezentovaných argumentů nebo ho i odsoudit a poslat do věčných lovišť. A nádavkem ještě anonymně.
To je totiž problém celého Internetu. Anonymita. I když ale člověk vystupuje pod svým jménem, stejně se to nedá s reálným “offline” životem srovnat. V reálu se prostě některé věci neříkají. A nebo se o nich člověk nedozví.
Pokud člověk s blogováním začíná, jsou komentáře cennou formou zpětné vazby a jakési validace = potvrzení vlastního názoru. Nezřídka jsem se i přistihl, že na základě počtu komentářů hodnotím úspěšnost článků. Což je ale od základu pitomost…
Je pěkné dostat svůj první komentář. A druhý. Třetí, pátý, desátý. Dokonce i stý a pětistý. I ten “tisícátý” ještě jde. Ale pak už člověk otupí.
Jak totiž roste jeho publikum (v současnosti již téměř 300 RSS odběratelů - děkuji za přízeň), stane se jedna věc. Z původní skupinky, kde znáte každého pravidelně komentujícího, se stane beztvará masa.
Už přesně nevíte, kdo se skrývá za kterou přezdívkou, ani jménem. Nedokážete si vybavit konkrétní blog, konkrétní názory, nic.
Komentáře se tak čím dál tím více odosobňují a stávají se spíše místem frustrace než povzbuzení. A ubírají sebeproaktivnějšímu člověku chuť do psaní.
Pokud je tedy čte…
Argumentem proti zrušení komentářů bývá, že člověk přijde o zpětnou vazbu. A je přeci dobré vědět, co si o vašich článcích lidé myslí.
To ale vůbec není pravda v obou bodech.
Zaprvé - zrušením komentářů člověk o zpětnou vazbu nepřijde. Stále mě lidé mohou kontaktovat přes email, Twitter, Facebook (odkazy v pravém menu), nebo i osobně, pokud chtějí. Přicházím jen o tu nejjednodušší a nejplytčí zpětnou vazbu - komentáře. Vřele doporučuji článek Arthura Denta o tom, jak napsat komentář na jakékoliv stránky, i na ty, kde autor komentáře zakázal.
S přechodem na Tumblr se otevřely ještě naprosto nové možnosti, které se lidem nabízejí, chtějí-li na mé články reagovat - reblogování a “lajkování”.
Pokud mají svůj vlastní blog na Tumblru, jednoduše mohou na mé články reagovat reblogováním. Uveřejní tak svou reakci na můj článek na svém blogu, kde píší pro své publikum.
Problém je, že se Tumblr zatím u nás tolik neuchytil, což se doufám bude dobudoucna postupně měnit a že půjdu i některým lidem příkladem.
Zadruhé - komentáře naprosto neodrážejí to, co si lidé o vašich článcích myslí. 99% lidí svůj názor nenapíše. Já sám jsem za poslední měsíc napsal tak přibližně dva komentáře. Nějak už k tomu nemám důvod.
Je nutné se tedy smířit s tím, že názor většiny lidí se prostě nedozvíte, takže v důsledku stejně vše závisí na vás.
Komentátoři jsou většinou něco jako “geeci”, kteří odsoudí Apple iPad, třeba protože nemá multitasking. V důsledku na jejich názoru vůbec nezáleží.
Záleží na tom, jestli první týden (nebo i den) bude milion lidí, kteří si iPad koupí. A já věřím tomu, že bude. Tito lidí nevyjadřují svůj názor v diskusích na internetu, nepíšou si vlastní blogy. Jen jdou a koupí si iPad, protože se jim líbí.
Stejně jako jdou a přečtou si váš článek. Protože se jim líbí.
Již tedy není možné přidávat pod mé články publikované zde jakékoliv komentáře.
Věřím, že vám tento článek pomohl objasnit mé důvody, proč jsem se takto rozhodl.
Stále mě ale můžete kontaktovat přes email, Twitter, nebo Facebook. Všechny odkazy naleznete v menu. A pokud chcete trochu průkopničit, zkuste i to reblogování a “lajkování”.
Ať se vám daří.
Reakce:
Vlastní pitomou chybou se mi stalo, že jsem upustil svůj iPhone do vany. A ne, nefotil jsem si tam určité části těla. Jen jsem si něco četl…
Okamžitě jsem podnikl veškeré možné záchranné kroky, které jsem si přečetl na internetu, nebo z odpovědí na Twitteru na mé volání o pomoc.
iPhone jsem okamžitě vypnul a nezapínal (bohužel se zapínal sám), utřel ho do ručníku, vyndal SIM kartu a 15 minut foukal studeným fénem. Pak jsem ho dal do dózy s rýží minimálně na 24 hodin, aby se z něj veškerá vlhkost dostala.
Co jsem si všimnul, když se sám zapínal, tak systém zatím funguje, ale displej svítí asi jen na 5%. Takže by se to přinejhorším mohlo spravit výměnou displeje za nějakých patnáct set. Snad.
Píšu o tom ale z jiného důvodu. Uvědomil jsem si totiž, jak strašně jsem na iPhonu závislý. Mám ho u sebe již přes rok snad nonstop, takže už těch pár hodin, kdy jsem jej nemohl vytáhnout z kapsy, bylo dost těžkých.
Uvědomil jsem si, v čem všem mi slouží a co bez něj nemůžu dělat.
Nemůžu:
Z funkcí, které používám denně, je to zřejmě všechno, ale stále jde o ty dost klíčové. Minimálně veškeré funkce spojené s hodinami, záznam nových poznámek a čtení Instapaperu. Ten zbytek bych snad ani tolik nepotřeboval.
Člověk si podobné věci uvědomí většinou jedině při nějakém větším šoku - pro mě to byl utopený iPhone.
Nacházím se právě v období nejistoty. iPhone mi leží v dóze s rýží a nevím, jestli funguje. Radši to ještě pár hodin ani zjišťovat nebudu.
Pokud bude můj iPhone fungovat, až ho z rýže vyndám, zřejmě udělám dost razantní věc. Zruším svůj mobilní internet.
Budu tak mít stále přístup k oněm klíčovým funkcím (čas, budík, poznámky, Instapaper, slovíčka, …), ale některé nežádoucí (neustálé kontrolování všech sociálních služeb) se tím zruší.
Přišel bych tím sice i možnost hledat si např. právě probíranou látku během výuky na Wikipedii, hledání dopravních spojů v terénu, ale to jsou prostě věci, které bych musel obětovat.
A navíc bych měsíčně rodičům ušetřil 177 Kč.
Každopádně dokud nebudu vědět, jak na tom iPhone je, můžu si představovat, co chci.
Zásadní bude jen, jestli bude plně fungovat. Pokud ne, tak jestli půjde rozumně opravit. Jenže to je pro nás maloměšťáky docela na dlouhé lokte, dopravit se nějak do Prahy atd…
No, každopádně jsem rád, že mi tahle událost trochu otevřela oči. A pokud to můj iPhone nerozdýchá, doufám, že mu bude v křemíkovém nebi dobře. Sloužil mi těch 14 měsíců na jedničku šestnáctkrát podtrženou…
- - -
Po pěti dnech…
Na život bez iPhonu už jsem si docela zvyknul. Čtení Instapaperu v posteli a záznam poznámek mi sice dost chybí, ale zbytek jsem nějak oželel.
Budu jej muset poslat balíkem do Prahy na opravu, která bude stát od 1500 do 3000 Kč, podle toho, jestli je rozbitý “jen” displej, nebo i základní deska.
Každopádně jsem se už rozhodnul, že mobilní internet zruším, protože bez něj nemám potřebu pořád iPhone vytahovat z kapsy, kontrolovat Twitter, email a RSS, což mi ve škole stejně nic nedává, a můžu se tak lépe soustředit na přítomnost.
Nakonec jsem docela rád, že mi do té vany spadnul…
- - -
Po pěti a půl dnech…
Stal se zázrak. Když jsem přišel domů a náhodně zkusil iPhone odemknout, jeho displej se rozsvítil jako očka dětiček, které by ho dostali pod stromeček.
Zatím jej tedy do servisu posílat nebudu, uvidím, jestli bude fungovat i nadále.
A ten mobilní internet už jsem si deaktivoval. A dobrý.
Už je načase. Je načase provést revoluci tohoto blogu. A tím myslím vážně revoluci pořádnou. Změní se vzhled, redakční systém i zaměření článků. Takže vlastně celý blog. Nejdřív bych ale rád něco napsal o důvodech této změny.
Tohle rozhodnutí ve mně zrálo docela dlouho a musím říct, že si jím stále nejsem moc jist. Ale jdu do toho. Důvody změny jsou hned tři, tak začněme od začátku.
Sice se mi toto slovo hnusí v souvislosti s praktikami socialismu, ale pro vyjádření současné situace se dost hodí. Je totiž načase kolektivizovat moje blogerské aktivity. Ještě nedávno jsem měl hned pět blogů, některé z nich sice neaktivní, ale počítají se. Šlo o PavelKrálíček.cz, Životaměnič.cz, Eager.cz, Jaksivedu, neboli můj internetový deníček, co se pokroku v osvojování návyků týče, a Dobrodrůžo v USA, které už splnilo svůj účel a o které se už nestarám. Často mi byla tato roztříštěnost vytýkána, ale vždy jsem oponoval tím, že alespoň jsou články týkající se jednoho tématu vždy na jednom místě a každý tak čte jen to, co ho skutečně zajímá. Ale rozhodl jsem se kritiky nakonec poslechnout. Ne proto, že by mě přesvědčily jejich argumenty, ale proto, že je to pro mě takhle jednodušší. Když má člověk víc než jeden blog, nastávají logistické komplikace. Musí řešit aktualizace Wordpressu dvojmo. Na dvou webech odpovídat na komentáře. Pamatovat si, jaké články kde kdy vyšly atd. Zkrátka to není nic moc. Proto tak nějak moje chuť do blogování postupně uvadala, až uvadla úplně. Než jsem ji znovu vzkřísil.
Současná podoba mých blogů navíc tak nějak neodpovídá minimalismu, jehož jsem zastáncem. Když jsem si nechával současný vzhled vytvářet, přišel mi naprosto dokonalý. Postupem času ale člověk tak nějak mění priority a už mi vážně nezáleží na tom, jak vysoko v pravém menu mám RSS ikonku, nebo jaké všechny možnosti v menu nabízím. Přes to všechno se zapomíná na obsah. A ten by nyní měl začít hrát ještě větší roli. Protože na nové verzi blogu prostě nic jiného než obsah nebude. Nebudou na něm ani kategorie článků. Tagy. Nic. Nebudu dododržovat žádný publikační režim, nebudu nastavovat publikování článků v budoucnu (i když můžu). Navíc bude vše mnohem přehlednější a čitelnější.
Jak jsem již řekl, změny se budou týkat hlavně dvou věcí - redakčního systému a vzhledu.
Wordpress je skvělý systém pro blog. V rámci systémů, co se instalují na vlastní doménu, ten nejlepší. Ale mně už přestal vyhovovat. Nechci už totiž řešit všechny organizační věci jako pluginy, aktualizace, nastavení atd. Chci aby můj systém prostě fungoval. Můžete namítnout, že jsem v tom případě mohl jít na Wordpress.com, ale to by nebyla absolutně žádná změna. Nehledě na to, že nevím, jestli podporují i vlastní domény druhého řádu. Takže jaké je moje nastávající “eresko”? Tumblr. Naprosto jednoduchý a geniální systém. Nemusím s ním řešit žádné zbytečné věci, prostě jen publikuji články. Jeho uživatelské rozhraní je naprosto bezkonkurenční a navíc nabízí mnoho parádních šablon. Většina v duchu minimalismu. Nebudu se muset zabývat věcmi, jako jsou kategorie, štítky, nefungující CSS styly pro obrázky atd. Zároveň nepodporuje žádné pluginy a ani není potřeba jej aktualizovat. Pokud Tumblr sami používáte, budete mě moci “followovat” podobě jako na Twitteru, případně mé články “lajkovat” nebo rovnou “rebloggovat”. Všechny tyto činnosti náležitě oceňuji.
Další z věcí, o které jsem přemýšlel, je povolení či zakázání komentářů. Vzhledem k tomu, že komentáře byly jednou z věcí, která mi ubírala chuť do psaní, chtěl jsem se jí jednoduše zbavit. Tím bych ale zároveň přišel i o cennou zpětnou vazbu, která mě nutí k zamyšlení a které si vážím. Ještě nad tím budu přemýšlet, resp. otestuji různé varianty, ale pravděpodobně skončím u moderovaných, nebo žádných komentářů.
Sice jsem chtěl kolektivizovat až do morku kostí, ale některé věci zůstanou přecijen oddělené. Svůj denní žurnál, kam si píšu své zkušenosti s osvojováním návyků a takový denní “log”, budete moci nalézt a číst na adrese jaksivede.pavelkralicek.cz. Nechal jsem jej odděleně, protože né každého zřejmě zajímá, co jsem který den dělal, a nechtěl bych tedy těmto lidem každý den spamovat RSS čtečku.
Mno, nejsem si jistý. Každopádně začnu psát i o Macu, iPhonu, Applu, vlastních názorech atd. Těžko říct, o čem budu psát. Všechno je ve hvězdách.
Někdy tento týden - budu muset měnit A-record hlavní domény, takže se může stát, že se chvílemi budou dít divné věci, tzn. že po zadání pavelkralicek.cz uvidíte např. hlavní stránku Tumblru a tak podobně. Vše se ale pokusím vyřešit co nejdříve.
